Jan Švankmajer

studium na Vyšší škole uměleckého průmyslu v Praze, žák prof. R. Landera na loutkářské katedře DAMU, člen Surrealistické skupiny, SVU Mánes, tvůrčí skupiny Máj; malíř, grafik, keramik, filmový výtvarník, scénograf, animátor, autor objektů, režisér; věnuje se kresbě, malbě, volné grafice, tvorbě koláží, objektů a keramiky (pod pseudonymem Kostelec, s manželkou Evou), filmu (animovanému, hranému, loutkovému a jejich vzájemným kombinacím); patří k předním představitelům českého surrealismu; v 70. letech byl scénografem Činoherního klubu (Candide, Vychovatel, Zlatý kočár, Poprask na laguně) a spolupracoval s Divadlem Na zábradlí a Večerním Brnem, založil a vedl Divadlo masek v Semaforu (Škrobené hlavy, Johannes doktor Faust, Sběratel stínů, Circus Sucric) a Černé divadlo Laterny Magiky; pro Národní divadlo v Praze navrhl s E. Švankmajerovou kostýmy (Ztracená pohádka, 1975); první samostatný autorský (režie i kamera) krátký animovaný film natočil v roce 1964 - Poslední trik pana Schwarzwaldea a pana Edgara, kde již pracoval převážně s trikem a používal málo animace; naopak ploškový triptych Et cetera (1966) je jediný z jeho filmů, kde je použita plná animace a kresba; v dalších filmech použil fantaskní koláže objektů apod; kombinuje různé techniky a filmové triky s živými herci; ve filmu málo představuje příběh, ale odhaluje souvislosti, děje, následky lidského konání; mezi jeho významné krátkometrážní filmy patří Otrantský zámek (1979), Zánik domu Usherů (1980), Možnosti dialogu (1982), Šílení (2005); natočil celovečerní filmy (Něco z Alenky, Lekce Faust, Spiklenci slasti, Otesánek), ke svým filmům navrhoval i plakáty; výtvarné artefakty Jana Švankmajera popírají zažitou představu o nedotknutelnosti děl, autor prosazuje "taktilní" experimentaci, často mají filmy erotický náboj; zastává názor, že předměty, kterých se lidé dotýkají, jsou nabity emocemi, stresy a euforiemi doteků; zachovává jednotu vidění a stanoviska, rozvíjí fantazii a burcuje svědomí; je autorem knihy Hmat a imaginace; účastnil se surrealistických výstav; 1974 spolupracoval jako autor a výtvarník na Ztracené pohádce (Laterna magika), je autorem a scénáristou krátkých filmů; řada filmů zůstala nerealizována (Bleděmodrovous, Hmyz, Nikde nikdo, Do sklepa, Mužné hry, Útěk z deprese); o jeho tvorbě byl natočen francouzský dokument Les chiméres des Svankmajer (Chiméry Švankmajerových); do 1990 získalo sedmnáct z třiadvaceti filmů čtyřicet významných cen; zastoupen ve sbírkách Tate Modern v Londýně, NG v Praze, MU v Olomouci, GVU v Chebu, Galerie Klatovy/Klenová, MG v Brně a jinde (Slovník českých a slovenských výtvarných umělců 1950 - 2006, Výtvarné centrum Chagall Ostrava 2006)