Jan Dvořák

Od roku 1971 je členem Svazu výtvarných umělců, v roce 1990 je přijat do Unie výtvarných umělců - středočeské sdružení. V roce 1990 se stal členem sdružení Kollegium 90 se sídlem v Hamburku. Trvalá touha po kráse provází lidský rod od nepaměti. Člověku je zřejmě dána jako protipól všednosti a dramatičnosti jeho existence, která, jak nás učí dějiny i současnot, nebyla nikdy procházkou růžovým sadem. A tu uprostřed nejrůznějších událostí namaluje malíř obraz, sochař vytvoří sochu, keramik vytočí na hrnčířském kruhu charakteristický tvar šálku. A pak následuje katarze - očištění. Člověk má pocit rozechvění, zvláštní citové nálady, dráždivosti a nepopsatelných dojmů. V každém z nás je něco podobného skryto, i když třeba jen neuvědoměle. Ale všichni se občas dočkáme onoho zázračného okamžiku, kdy přeskočí jiskra a jsme přímo uchváceni krásou. A onen zázračný okamžik můžete prožít i vy při pohledu na díla malíře a grafika Jana Dvořáka, jehož tvůřčí vývoj mám možnost sledovat od jeho vysokoškolských studií, kdy, jak sám říká, směl být žákem Cyrila Boudy, Karla Lidického a Martina Salcmana. Jeho obrazy a grafiku znají milovníci umění nejen v České republice, ale i v zahraničí, kde jsou ozdobou mnoha galerií i soukromých sbírek. Myslím si, že je dobré připomenout fakt, že Jan Dvořák je uveden v japonském katalogu světových výtvarných umělců žijících v Evropě. Za zmínku jistě stojí i jeho členství ve sdružení Kollegium 90 se sídlem v Hamburku, kde Jan Dvořák hájí zájmy českých výtvarných umělců. Svět viděný očima Jana Dvořáka je plný barev, života a harmonické atmosféry. Přivykli jsme již charakteristickému pojetí, jež v jeho malbách vyzrálo v posledních letech, a které zdůrazňuje konkrétní smyslově emotivní východiska i cíle sledovaného účinu. Malíř vyjadřuje svůj neobyčejně vřelý vztah k přírodě, lidem i výsledkům jejich práce. Jeho výtvarná řeč je svébytná, výrazově bohatá, suverénní v podání, kultivovaná, s vysokou uměleckou úrovní. Z každého obrazu jakoby číšela rozkoš z malování, touha přiblížit hráz nezájmu a strhnout vnímatele do víru smyslového okouzlení. Tematicky čerpá malíř i ze svých cest do zahraničí, ale především vnáší nový pohled na místa v naší republice důvěrně již poznaná a mnohokrát spatřená, pro něž však dovede najít nekonvenční zorný úhel, v pravém i přeneseném smyslu slova. Dovede zachytit neopakovatelné kouzlo vesnic, stejně jako melancholickou krajinou jižních Čech s charaktersitickými rybníky, v nichž se odráží vysoké letní nebe a prostá architektura mizejících rázovitých chalup. Hlavními výrazovými prostředky autorových maleb je barva a osobitý způsob přednesu. S nervní citlivostí a s uvážlivým využitím malířské zkratky vystihuje základní rysy zpodobňovaného námětu. Vyjadřuje náladu, která jej naplňuje a která k povaze zvoleného místa nezbytně náleží. Pastózní plcohy barevných tónů nejsou ohraničeny ostrými konturami, a přesto jako celek nepůsobí chaoticky a mají pevnou vazbu a skladebný řád. Náměty svých obrazů ztvárňuje Jan Dvořák většinou čistě malířskými postupy, ladění barev do durových či mollových tónin dodává jeho výtvorům silné emotivní vyústění. Pro svou malířskou tvorbu čerpá Jan Dvořák náměty především v krajině kde žije. Střední Čechy ve své rozmanitosti jsou zachceny na mnoha jeho obrazech, ať už pocházejí z okolí Bystřice, Jiřína nebo z České Sibiře. Řada námětů pochází z Podblanicka, kde na mnoha obrazech je dominantou bájný Blaník. Druhou malířovou velkou láskou jsou jeho rodné jižní Čechy. Tamní selské baroko zobrazené na jeho dílech je oproštěno od popisností, hmota budov je vyjádřena jenom v barvě. A právě barevné skvrny v krajinných motivech jsou novým prvkem v jeho dosavadní tvorbě. Každý máme svou krajinu, svůj kousek země, kam se uchylujeme, kde nacházíme svůj klid. Je to krajina - útočiště, krajina - zákou, krajin - záliv, kde v stříbřitých hladinách vod a modrojasu oblohy čerpáme novou sílu, nové povzbuzení. Čím je náš život uspěchanější, čím více nás stravuje, tím toužebněji myslíme na tuto krajinu - krajinu srdce. Jsou samozřejmě i jiné krajiny, které umělci přirostly k srdci a kde nachází inspiraci pro svá nová díla. Upoutaly ho šumavské hvozdy, kde se s úspěchem pokouší zachytit tekoucí vodu, její pohyb. Otevřená šumavská krajina s členěnými horizonty dostává malíře zpět do reálu, který je obohacen prolínáním jednotlivých barevných ploch. Mysl rozjasní Kytice slunečnic, Kytice s čekankou, s přáním i Kytice pivoněk. I u těchto obrazů lze ocenit razantní tahy štětce a kontrasty barevných akcentů. Pobyt v Kanadě, který malíř plně využitl pro vznik řady obrazů, na který jsou zachyceny typické skalní masivy s oky jezer a štíhlými smrky. Dalším inspiračním zdrojem se stal pobyt na Korzice. Poznávání dalších zemí, například Dánska, Belgie a Francie, vyústilo v imaginativní díla s názvy Meditace nad hroby Vikingů, Síla svědomí, Odpověd nebo Vzpomínka na Bretaň. Symboly kamenů, mizející čas, poselství, tak nějak by bylo možno charakterizovat obrazy, které odkrývají umělcovo nitro. Svébytnou část umělcova díla tvoří ilustrace k básnickým sbírkám Pavla Hozy a příležitostné kresby do novin a časopisů. A co říci závěrem? Malíř stojí před světem plaše a v pokoře, ale s vřelou tohou proniknout k podstatě a svými osobitými prostředky intonovat neobyčejné písně k chvále přírody a života. Obrazy Jana Dvořáka měly a mají schopnost vyjádřit význam ticha, ale i ozvěnu úzkostného výkřiku v liduprázdném mlčení. A jsou schopny předat tento dar i nám, jsme-li schopni a ochotni pokorně naslouchat "tajné duši věcí". Mají tuto schopnost snad právě proto, že jejich tvůrce si dokázal uchovat svůj pocit odpovědnosti a nechal vyzrát své umění v napětí mezi tichem a promluvou, mezi skutečností a snem i mezi hmotnými a duchovním. S bytostným vztahem k transformované, a přece bezprostřední životní zkušenosti kořenů, z nichž s chvěním vyrůstá vše, co je pevné a svébytné. Mgr. Jan Chára