Jaroslav Róna

studium na SOŠV v Praze, žák prof. S. Libenského na VŠUP tamtéž, člen Staré party, zakládající člen a centrální osobnost skupiny Tvrdohlaví; malíř, sochař, keramik, sklářský výtvarník, grafik, scénograf, tvůrce vitráží a mozaik; navázal na zkušenosti gestické a figurální malby 60. let; ještě během studií se v jeho pracích projevovaly reminiscence na strukturální malbu počátku 60. let, v 80. letech procházel obdobím groteskní figurace (série Vražd); od 1985 začal tvořit první obrazy směřující k archetypální symbolice a předhistorické mytologii; později začal manipulovat s křesťanskou symbolikou, ovlivněn středověkou deskovou malbou a raným romantismem J. Zrzavého a Kubištovou novozákonní mystikou; přiklonil se ke kubistickému chápání prostoru a hmoty, a to jak v malbě, tak v plastice; v 90. letech přešel od neokubistického tvarosloví k reminiscencím na mašinismus a art deco; změnil barevnost ze sytých temných tónů k studené světlé škále; v plastice vedle bronzu a keramiky uplatňoval i cín; prosazuje se téma labyrintu, křesťanského dobyvatele a bludného rytíře a pozvolna opouští epická témata; vytvořil rozsáhlý reliéfní cyklus nezobrazivých malých formátů, v nichž využíval možnosti materiálů a realizoval několik velkých pláten, ve kterých hledal novou harmonii elementárních tvarů jakoí reakci na artificialismus (Ostrovy, 1990); od druhé poloviny 90. let, obohacený o abstraktní zkušenost, se vrací ke komplikované struktuře obrazové plochy; patří k představitelům českého postmodernismu; v ikonografii spojuje kolektivní a individuální mýty, aktuální a klasická témata; ve sklářské tvorbě vytvářel nejprve deformované, opalínem podjímané foukané láhve; následovaly téměř naturalistické, popartistické a parodicky pojímané plastiky psů z foukaného skla do formy; později se nechal ovlivnit vlnou postmoderny, vytvářel monstrózní psy v kombinacích skla zakládaného do olova, železa a foukaných částí; názorově nejblíž si byly jeho malby a sklo v období tavené plastiky, kdy symboličnost geometrických útvarů a tajemnost prosvítající hmoty skloviny vytvořily harmonické objekty; koncem 80. let se vrátil k foukané plastice do formy, tentokrát figurálního typu; kromě trojrozměrných objektů experimentuje rovněž v oblasti vitráže; je také autorem divadelního textu Malý nezbeda (s T. Vorlem) a organizátorem výtvarného dění; zúčastnil se všech domácích i zahraničních výstav skupiny Tvrdohlaví; pracoval na výtvarném řešení filmu Amerika, který byl nominován na Českého lva; zastoupen ve sbírkách NG, GHMP, ČMVU a UPM v Praze, AJG Hluboká nad Vltavou, Galerie moderního umění Roudnice nad Labem, GVU Karlovy Vary, MU Olomouc, GVU Ostrava, Galerie Tvrdohlaví v Praze, Mamidakis Collection v Minos Beach (Kréta) a jinde (Slovník českých a slovenských výtvarných umělců 1950 - 2004, Výtvarné centrum Chagall Ostrava 2004)