Jan Štursa

Jan Štursa 15.05.1880 - 02.05.1925 Studoval na sochařsko-kamenické škole v Hořicích, kterou absolvoval (1898). Po škole krátce pracoval v lomu v Mittelsteinu a v kamenické dílně břatří Zeidlerů v Berlíně. Už 1899 započal studia na Akademii výtvarných umění v Praze u J.V. Myslbeka. Dívčí akt Z lázně zaujal Myslbeka natolik, že ho v roce 1903 nechal odlít do bronzu a následně vystavit na rektorátě AVU. Štursa úspěšně absolvoval akademii (1904) a od roku 1908 až do vypuknutí I. světové války pracoval jako Myslbekův asistent. Za války sloužil u 81. pluku v Jihlavě, krátce na to se dostal na frontu u Haliče. Po zranění a pobytu v nemocnici se vrátil zpět do Jihlavy, kde pobýval až do roku 1916, kdy ho z vojenské služby vysvobodilo jmenování profesorem na Akademii výtvarných umění v Praze po smrti Stanislava Suchardy. Na akademii zpočátku vedl medailérskou školu. V roce 1919 se stal nástupcem J.V. Myslbeka. V letech 1922 až 1924 zde byl rektorem AVU. 28. dubna 1925 se Štursa zúčastnil instalace své sochy Dar nebes a země v Moderní galerii v pražské Stromovce. Po návratu do svého ateliéru na AVU se těžce postřelil a na následky zranění 2. května 1925 zemřel. Pohřben byl 5. května 1925 na Slavíně Vyšehradského hřbitova. "In memoriam" mu byla udělema cena Grand prix na Světové dekorativní výstavě v Paříži a v roce 1926 byla na jeho počest uspořádána posmrtná souborná výstava jeho díla v Zrcadlové síni Klementina v Praze. Již od ranného dětství byl Štursa nadaný kreslíř. Během studia v Hořicích vznikaly jeho sochařské prvotiny. Pro Štursu byl základním materiálem bronz a kámen, ke kterému přilnul již na studiích v Hořicích. Teprve až na Akademii začal krystalizovat osobitý profil jeho díla. Jeho učitel a vzor Josef Václav Myslbek byl Štursovým nadáním nadšen, patřil k jeho nejlepším žákům, avšak později se Myslbekovo klasické dílo dostává do konfliktu se Štursovým citlivým a volným stylem tvorby. V ateliéru J.V.Myslbeka vznikaly první dívčí akty. Zpočátku byl ovlivněn secesním symbolismem - usiloval o poetické ztvárňování niterního světa člověka, např. Z lázně (1903), Život uniká (1904), Puberta (1905), Melancholické děvče (1906). Později se přiklonil ke smyslovému uchopení plného tvaru zralého ženského těla např. Eva (1908), Sedící Eva (1908 až 1909), Sulamit Rahu (1910), Toileta (1910). Také byl ovlivněn kubismem - reliéf Umění pro Mánesův most. Po první světové válce reagoval na tragické zážitky z fronty. Důkazem je jeho dílo Pohřeb v Karpatech (1918) pro které Štursa našel inspiraci z reportážní fotografie otištěné v časopise Das Neuste im Bilde z roku 1915. Dalším významným dílem reagujícím na hrůzy války byla socha s názvem Raněný z roku 1921. Poválečná plastika Hráč na niněru (1919) předznamenávala estetiku civilismu. V podstatě neopouštěl základní východiska své zralé tvorby - hledání duchovního pojetí smyslového tvaru v bezprostředním kontaktu s viděnou realitou, které v poválečném období dospělo do polohy harmonické modelace - Dar nebes a země (1917 až 1918), Vítězství (1921). V posledních letech svého života se věnoval převážně portrétní tvorbě. Známé jsou především portréty - Max Švabinský (1918), T.G. Masaryk (1920 až 1921), Alois Jirásek (1921), Jan Amos Komenský (1922 až 1923), Marie Hübnerová (1923), Leoš Janáček (1924), Božena Němcová (1924) a Bedřich Smetana (1924). Jan Štursa byl nejen vynikajícím umělcem, ale také významným pedagogem. Na Akademii výtvarných umění v Praze odchoval celou generaci sochařů označovanou jako Štursova škola. Mezi jeho žákyně a žáky patřili: Josef Jiříkovský, Václav Žalud, Karel Dvořák, Otakar Švec, Břetislav Benda, Jan Lauda, Bedřich Stefan, Marie Durasová, Marie Jirásková, Marie Wagnerová, Vincenc Makovský, Josef Wagner, Hana Wichterlová